Závěry

„Když je člověku přes třiadevadesát a je ještě k tomu doktor a ví, že už tu dlouho nebude, dělá v hlavě závěry a to je přece to, co teď, po všem, co jsem vám už řekl, chcete ode mne jistě slyšet. Člověk si uvědomuje, že to, co prožil, není jen jedna doba, ale ve skutečnosti mnoho dob a běh života mu připadá tak trochu jako běh mraků, ve kterém se stále něco mění.

Najednou lidé věří v něco nového a tomu, v čem vyrostli, se posmívají. Byli jsme svědky převratných i závratných změn. A člověk se ptá sám sebe, co v tom dlouhém životě bylo nejkrásnější a co nejhroznější, co z toho, co v životě udělal, pokládá za nejlepší, co ten jeho život nejvíc ovlivnilo, co jej řídilo a podobných otázek si klade denně víc a víc. Odpovědí je sice stále spíš míň a míň, ale nějaké odpovědi přece mám a o ty se s vámi rád podělím.

Jedna z těch otázek, na které hledám odpověď, možná, že nejdůležitější z nich je, zda jsem byl v životě svědkem pokroku, a jestliže ano, v čem. Já například často srovnávám život v mocnářství rakousko-uherském se životem v mocnářství sovětském a ptám se třeba, kdo trpěl víc, Havlíček nebo Havel. Anebo srovnávám Brixen s gulagem, nebo Havlíčkův proces s procesem proti Slánskému, anebo staré anarchisty s dnešními teroristy a nezdá se mi, že tu můžeme mluvit zvlášť hlasitě o politickém pokroku. A přiznám se vám taky hned, že když čtu třebas ty sprostoty, které se dnes píší, a potom se vrátím k čistotě takového Karla Čapka, nevidím bohužel velký pokrok ani v tom, co se děje v kultuře.

Byli jsme jistě svědky pokroku, dokonce bych řekl nesmírného pokroku v technice. Ale jsou snad lidé proto dnes šťastnější, než bývali? Žili dřív jistě v menším pohodlí. U nás doma ve Střebsku se ještě svítilo petrolejovými lampami. Ale já si myslím, že měli tehdy vlastně míň starostí a hlavně neznali ten hrozný strach, ve kterém celé lidstvo žije dnes. Ono to vědomí, že někdo může, třeba i jen omylem, stisknout knoflík a rozbít zeměkouli, je děsivé. My jsme na gymnáziu četli verneovky a žasli nad tou neuvěřitelnou fantazií, ale že by se mohly uskutečnit věci jako třeba cesta na Měsíc, na to nikdo z nás ani na chvíli vážně nepomyslel. Teď to všechno uskutečnili a jde z toho strach.

Ono je jistě něco krásného v tom, že v každé vesnici, kde lišky dávají dobrou noc, můžete v televizi vidět nejlepší představení z Metropolitan Opera s největšími zpěváky na světě. Nebo že vás přes vzdálenost, která dřív vyžadovala týdny a měsíce, dnes takový jet, v jakých teď lítáme, přenese za pár hodin. Jenže mně jde při pohledu na takový computer přece jen tak trochu mráz po zádech.

Možná, že je to tím, že jsem na to už příliš starý a že jsem v tom minulém století, ve kterém jsem se narodil, ještě nějak zakořeněn, ale mně se zdá, že všechen ten závratný technický vývoj přivedl naši civilizaci k bodu, kde začíná odporovat zákonům přírody.

Jsou, víte, v přírodě zákony, které až dosud byly nezvratné. Třeba to, že se na celém světě rodí určitý počet dětí pohlaví mužského a určitý počet pohlaví ženského a že ten početný poměr mezi nimi zůstává celkem stále stejný, to je takový zákon přírody. Jenže my dnes nejsme daleko od okamžiku, kdy bude možno určovat předem pohlaví dětí a jako už víme, že fantazie Julese Verna nebyl příliš bujná, začínáme pomalu, a vlastně už ani ne tak pomalu, věřit i v možnost světa, jaký nám líčí George Orwell nebo Aidou Huxley, světa, ve kterém se budou přivádět na svět ze zkumavek v jedné laboratoři vojáci, v jiné dělníci a ve třetí géniové. A při téhle myšlence já, prosím, dostávám husí kůži. Jenže já věřím, že jsou věci, do kterých si příroda nakonec nenechá zasahovat. Kdy by se například zasahovalo příliš do početního poměru mezi muži a ženami, nebo kdyby rozplozovací schopnost žen přestala být omezena věkovou hranicí, vedlo by to zcela nepochybně ke katastrofálním důsledkům. Jsou prostě jisté meze a překročit je znamená, že lidstvo řeže větev, na které sedí.

Skutečný pokrok se po mém soudu za dobu mého života dá zaznamenat snad jenom v lékařské vědě. Já jsem doktorem už nějakých sedmdesát let a i teď ještě ordinuji několik hodin denně, a je opravdu imponující, co všechno se za ta léta v medicíně událo a jak ta závratná moderní technologie vnikla i do biologických věd. Krátce po první světové válce byla, pamatuji, v Čechách veliká epidemie záškrtu. To je například něco, co dnešní lékař v Americe nikdy neviděl. Záškrt prostě není. Nebo třeba dětská obrna, která ještě před dvaceti, třiceti lety řádila, dnes takřka vymizela. Když jsem v roce 1939 přijel po prvé do Ameriky, žasnul jsem, kolik zmrzačených dětí, obětí polio, jsem tu viděl na ulicích. Za mého druhého pobytu, hlavně od roku 1954, se americkým badatelům - s nákladem skutečně obrovským - podařilo najít způsob, jak vypěstovat virus dětské obrny a to nakonec umožnilo dnes slavnému dr. Salkovi vyrobit sérum, které vytváří v lidském organismu protilátky proti tomuto viru, který atakuje nervový systém.

Byl to triumfální úspěch americké vědy a Eisenhower, který byl tehdy prezidentem, ohlásil slavnostně, že Spojené státy jsou ochotny se podělit o tajemství výroby tohoto séra se všemi zeměmi světa pro ochranu všech dětí bez rozdílu barvy, národnosti a politických systémů, ve kterých žijí. V amerických městech vyzváněly toho dne zvony na oslavu vítězství pokroku nad hroznou nemocí, před kterou lidstvo stálo bezmocné a bezradné.

Vysílali jsme v té době, v letech 1954 a 1955, každý pátek z Ameriky do Československa lékařskou hlídku, a ačkoli jsem tehdy byl plně zaměstnán na Governors Island, připravoval jsem ten program vždycky pečlivě celý týden. Pamatuji, jaká to byla radost hlásit domů to vítězství nad obrnou. Škoda, že jsem tak starý, že se už nedožiji podobného vítězství nad rakovinou a jinými chorobami, které nás dosud mají v drápech, ale jsem jist, že i k tomu dojde. Není to tak hrozně dávno, co jel Albert Schweitzer do Afriky zakládat špitály proti lepře. Jel jsem se na to podívat. Ne sice do Afriky, nýbrž do Polynésie, kde byla lepra stejně rozšířená, ale to, co jsem viděl, byly sice vážné kožní nemoci, ale lepra v té pneumonické formě, na kterou se umíralo, vlastně už neexistuje. Jsou to choroby, které se dřív vlekly léta, a vlastně se z nich lidé nikdy nevyléčili. Dnes takový pacient přijde k doktorovi, ten mu dá třikrát sto tisíc penicilinu a on jde z ordinace a je zdravý. To je pokrok, jaký byl ještě v době, kdy jsem promoval, skoro nepředstavitelný. Průměrná délka života se za tu dobu, co jsem lékařem, prodloužila jistě o deset let, snad i o víc. Možná, že za dvě, tři desetiletí věk, jakého jsem dosáhl já, bude něco docela všedního, možná že i něco podprůměrného. Ale nakonec ovšem každý, kdo se narodil, musí také umřít. To je taky jeden z těch zákonů přírody, o kterých jsem mluvil a které nelze změnit. To nedokáže ani všechna ta zázračná technologie.

Takhle se to, myslím, má s tím pokrokem. Víte, já jsem měl v životě štěstí a vedlo se mi vlastně vždycky dobře. Přesto - a snad právě proto - mě to vždycky táhlo především k té sociální medicíně. Chtěl jsem, aby se vedlo dobře všem. Po léta jsem pracoval jako porodník na Štvanici v tom Ústavu pro ochranu matek a dětí a přivedl jsem na svět tisíce dětí. To je asi to nejlepší, co jsem v životě udělal, a pustí-li mě jednou do nebe, bude to nejspíš za tohle.

Ale pracoval jsem jako porodník také ve známém smíchovském sanatoriu Sanops. Tam to nebylo levné a dopřávaly si to především rodičky ze zámožnějších domů. Když jsem tam přivedl na svět nevím už kolikáté dítě, překvapili mě a udělali mi tam v zahradě velkou oslavu, na kterou maminky přivedly ty děti. Dal jsem se se všemi vyfotografovat a ještě mám ten snímek schovaný. Když jsem se po válce vrátil do Prahy, snažil jsem se zjistit, co se se všemi těmi dětmi stalo. Nenašel jsem žádné z nich. Od té doby si už nejsem tak docela jist, že bych se do toho nebe chtěl dostat. Obávám se, že bych se tam nedorozuměl.

Takhle na mne zapůsobil holocaust. Těch šest miliónů nevinných, nesmyslně zavražděných obětí, mezi nimiž byly i dvě mé sestry. Konec konců vděčím i já tak trochu náhodě, že jsem se místo v Dachau nebo v Auschwitz ocitl v New Yorku.

Ani to však nezabilo můj optimismus. Naopak, tím jasněji vím, že je ve světě třeba víc altruismu, víc lásky k bližnímu a pokládám se za šťastného, že jsem si zvolil zaměstnání, ve kterém jsem mohl a dosud mohu lidem trochu pomáhat.

Nedávno jsem tak v duchu účtoval a rozpomenul jsem se aspoň na šestatřicet přednášek, které jsem měl v SVU a jiných českých a slovenských společnostech v Americe a v Kanadě. Mluvil jsem hlavně o šťastném životě a krásných letech Masarykovy republiky, ale také o velkých přátelích, které jsem v životě měl. Hlavní účel všeho toho přednášení bylo zabránit ortelu zapomenutí.

Teď už musím pozvání na přednášky bohužel odmítat, ale bude tu teď tahle knížka, která, doufám, bude plnit stejný úkol. Proto jsem vám, milý Viktore, tak vděčen, že jste mi vymluvil mé pochybnosti, že jste mě přesvědčil a že jste se té knížky vůbec ujal. Moc a mockrát vám děkuji.

Já nevím, má-li člověk v mém věku ještě právo mluvit o budoucnosti. O tom by jistě měli víc přemýšlet ti mladí. Ale dobrá, povím vám, co si myslím. Já jsem přes všechno zlé kolem nás nikdy nepřestal věřit ve zdravý lidský rozum. Proto myslím, že k atomové válce, v jejímž stínu žijeme, nakonec nedojde, že se svět nezničí a že se lidstvo nevyhladí. Věřím naopak, že vší té rafinované technologie, vymyšlené pro válečné účely, bude nakonec užito k radostnějšímu životu.

Víte, když je člověk tak starý jako já, žije už vlastně tak trochu se smrtí, zvyká si na ni a nebojí se jí. Strach má jen z nemoci. Tady zabolí pokřivený prst, tuhle něco píchne, tady má krátký dech, už neběhá jako dřív, někdy ne a ne usnout, a to si pak člověk říká, že stáří je volovina.

Ale pak je zas hezký den a těším se z jasně modrého nebe a vychutnávám teplo každého paprsku stejně, ba víc než před půl stoletím a dřív. A to mi pak vždycky připomene Karla Čapka, od kterého jsem se právě tomuhle naučil a napadne mi přitom pokaždé nějaký ten veselý příběh, něco o některém z mých mnoha přátel, a pak se chci o to a o ono ještě podělit s jinými a už zase stojí za to ještě chvíli žít."