Pohádka o jednom řečníku

Bylo ráno a otec, matka i dospívající dcera zasedali k snídani, když dvakrát prudce zazvonil zvonek. I šel otec osobně otevřít. Dva muži mohutné postavy se vřítili do předsíně a prohlásili halasně: „Tak už jsme tady, a hleďte, abyste co nejrychleji vypadli." Majitel bytu se zarazil, urazil a popuzeně se poptal, co vlastně v jeho bytě chtějí. „V jeho bytě, heleďme se, reakcionáře!" - „Ale, pánové, to je opravdu můj byt, vždyť mi byl před čtrnácti dny přidělen národním výborem." - „Vida ho, toť se ví, dostal pěknej bejvák, a tak se z něj stal všivý kapitalista a vyvaluje se ve fotelích. Ale s tím si na nás, holenku nepřijdeš. My byli včera na jedné velké schůzi a tam jeden řečník, je ti tak podobný, jako by ti z oka vypadl, prohlásil, že ti, co chtějí právní jistotu, jsou reakcionáři a takoví přece nebudou u nás trpěni, zrovna tak jako celá ta vymyšlenost, tahleta právní jistota, teď že přijde revoluční pořádek a teď jsme zde přece my a ne zákon. A on měl pravdu a moc se nám to líbilo. Jaký pak máš právo na byt a co je nám po národním výboru? To je zase jistě taková zakuklená reakcionářská věc, když chce podporovat právní jistotu. A teď ať už jsi venku, reakcionáři, sic si na tebe s těmi tvými názory jinak dokročíme. Na tebe s tvou rodinou dávno stačíme." A tak řečník i s rodinným doprovodem opustil domov, který až dosud neuváženě a zpátečnicky nazýval svým. Z truchlivých úvah ho vytrhla dospívající dcera povzdechem, že má hrozný hlad. I rozhodl se, že vkročí do nejbližšího pekařství a zakoupí si housky, neboť na štěstí měli lístky. Ovšem v krámě byl na pultě poslední bochník chleba a jinak jen veliká rvačka mezi dychtivými kupci po výtce ženského pohlaví a lítaly tam nadávky, vlasy a zuby. Tuto skupinku hbitě po čtyřech oblezl malý klučina, zmocnil se bochníku a tiše a ještě rychleji utekl. Náš hrdina, hladov po včerejším řečnickém výkonu, se nestaral o dramatickou zápletku a žádal pekaře, aby mu dal chleba. - „Kam vás vede slepá vášeň, copak tu nějaký chleba je?" - „No, dovolte," ohradil se řečník, „já mám lístky a mám právo, abych dostal svůj příděl chleba!" - „Taky jsem si to do dneška tak představoval," řekl zasmušile pekař, „ale dnes ráno mi přišli do krámu takoví tři Frištenští, povídali něco o nějakém řečníku, právní jistotě a řekli mi, že když jim nedám chleba, tak jsem reakcionář. Co jsem měl dělat? Na ty řeči bych ani tolik nedal, i když vím, že mě může označení za reakcionáře stát obchod, když by se na něm náhodou někdo zhlídl, ale na ty chlapy jsem nestačil a ti mi klidně všechno zboží odnesli. Inu, ať tratím, ale co mají ty ubohé ženské dělat bez chleba, ty si to doma odnesou." I zamyslil se řečník a vyšel ven. Už u vchodu jej praštila veliká hadrová mičuda do nosu. Ve své usouženosti se spravedlivě rozhořčil a hněvivě se rozkřikl na kluky, kteří si za plného provozu na živé ulici hráli kopanou. - „Zatracení kluci, copak člověk nemá právo jít po ulicích bez nebezpečenství života?" - „Vida, reakcionáře," zahalekali kluci sborem, „on chce nějaká práva, hr na něj, na škůdce národa!" A už se chopili kamení a začali se mistrně strefovat do něho i do jeho rodiny a přes úctyhodný úprk nikdo z nich neunikl bez bolestivých, na štěstí ne příliš viditelných zranění. - „Tak se zdá, že se už dnes jídla nedočkáme," řekl prozíravý otec, „leda byste šly do Charity, tam na to není nárok a tak snad vám tam nevyčtou reakcionářství, když se budete chtít najíst. Já už na to nemám čas, musím jít pracovat a vybrat si mzdu."

Tak se dojemně rozloučil s rodinou a vydal se na své pracoviště. Tam však nebylo ani človíčka, jen čtyři funkcionáři si rozpočítávali kupu peněz. „Jdu si pro svou mzdu," prohlásil sebevědomě. „Vida ho, reakcionáře, snad si nemyslíš, že se u nás bude pěstovat tahleta nesociální a zpátečnická a právní jistota a že budeš mít právní nárok na mzdu za práci." - I vypadl zklamaně ven. O kousek dále ho zastavili dva svižní a usměvaví hoši a prohlásili, že se zajímají o obsah jeho kapes. „No, dovolte, přátelé," řekl už uctivěji. „Na to snad nemáte právo, vždyť by to byla praobyčejná krádež, když byste mi sebrali mé peníze." - „Inu, reakcionář," odtušili se shovívavostí, „nebyl včera na schůzi, kde ..."

Ale to bylo na našeho řečníka přece mnoho, zvláště když viděl, že je o své poslední vydělané peníze obírán za laskavé a usměvavé asistence vedle stojícího strážníka. I začal se dovolávati úpěnlivě jeho pomoci. Ten však jen prohlásil, že byl také na té schůzi, že za nic nechce být považován za reakcionáře a jen pokrčil rameny. Tak se začal řečník bránit sám. Dopadlo to tím jen hůř, protože se z příjemných hochů vyvinuli docela stateční rváči a nejen že ho pořádně a do krvavá zbili, ale ještě se zmocnili jeho kabátu, kterýžto ohoz se jim při bližší obhlídce zalíbil. Náš ustaraný hrdina si už nevěděl jiné rady a tak se odkulhal do své organisace, kde předpokládal, že nalezne bezpečné útočiště. Byl také slavnostně uvítán. Všichni spolupracovníci sborovým výkřikem nejprve vyjádřili svůj podiv nad jeho zničeným zevnějškem a hned usoudili, že se mu to mohlo stát jen při automobilové bouračce, načež nejstarší z nich slavnostně povstal a prohlásil: „Gratuluji ti, tvoje včerejší řeč měla úžasný úspěch." Řečník odpověděl rychle a tak suše, že to až zarazilo: „Já vím!" - „Pozítří musíš mluvit na veliké manifestaci. Vím, že jsi unaven, ale to nám musíš udělat, vždyť vidíš, že lid za tebou jde. Jenom nám řekni, o čem budeš mluvit, abychom to mohli zavčas plakátovat." I odpověděl náš řečník hlasem hromovým: „Právní jistota - základ života."

* * * * *

Ukázka je z knihy "První kroky". Knihu vydalo nakladatelství Atlas v září roku 1945. Obrázek a obsah nejsou součástí knihy, ale byly přidány redaktorem stránek Svet3x.

O b s a h     k n i h y
Úvodem na omluvu	5
Vyhrnout si rukávy?	12
Jenom provisorium	16
Šibeniční přirážka	20
Zůstanou za plotem?	24
Jak jsme si to představovali	28
Zhoubné následky	33
Agrárníci a zemědělci	39
Budeme už volit?	44
Kdo to zaplatí?	47
Lidová kultura, pokrok a reakce	53
Decentralisace v praxi	59
Udavači	65
Pohádka o jednom řečníku	71