Panna Maria opakovaně slíbila, že se v říjnu stane zázrak, aby všichni uvěřili v pravdivost zjevení. Až doteď se nepřihodilo nic, co by viděli všichni ti, kteří se na Cova da Iria tísnili. Nyní ale nastal okamžik, kdy nebeská poselkyně splnila, co slíbila: sluneční zázrak.

Zatímco tři vyvolené děti hleděly na nebeské vidění a byly vzdáleny všemu, co je obklopovalo, dav se chvěl bázní z jevu, který nikdo nikdy neviděl. Na konci zjevení, když Panna Maria nasměrovala světlo ze svých rukou ke slunci, Lucie vedená vnitřním impulsem zavolala na dav: „Podívejte se na slunce!" A přesto ani ona, ani její bratranec a sestřenice neviděli sluneční zázrak ani nevěděli, že se stal.

Zatímco lidé přihlíželi zázraku, tři pasáčci v extázi kontemplovali vize týkající se růžencových tajemství, které jako by ilustrovaly předchozí Mariino ujištění: „Já jsem Panna Maria Růžencová."

Abychom se dozvěděli, co se na Cova da Iria 13. října 1917 kolem poledne skutečně stalo, je tedy nezbytné vyslechnout další svědky.

Zázrak popsaný nevěřícím člověkem

Máme zde nečekaného svědka, novináře Avelina de Almeida,³⁸⁰ který přišel s úmyslem odhalit události na Cova da Iria³⁸¹ a vysmát se jim na stránkách novin, pro něž psal. Dne 15. října - dva dny poté - publikoval na prvních stránkách deníku O século dlouhý článek doplněný fotografií tří pasáčků, v němž mistrovsky popsal, co se přihodilo. Článek nesl titulek Podivuhodné! Jak se v poledne ve Fatimě třpytilo slunce.

Taková odvaha muže, jenž překonal své předsudky a podává věrnou a pravdivou zprávu, si zaslouží náš obdiv. Protože zde nemáme možnost otisknout celý článek, vyberme z něj alespoň několik nejvýznamnějších odstavců.

Avelino de Almeida během cesty na Cova da Iria zachytil ovzduší skepticismu:

„Když jsem předešlého dne po dlouhé cestě vystoupil kolem sedmnácté hodiny ve stanici Cháo de Macas, kde vystupovali i věřící, kteří přijeli zdaleka, aby byli přítomni 'zázraku', zeptal jsem se na ulici mladičkého řidiče jednoho automobilu, zda už viděl Paní. S ironickým úsměvem a nepěkným pohledem mi hned odpověděl: 'Já jsem tam viděl jen kamení, auta, koně a lidi!'"

Nabízí nám ale také pohled na atmosféru plnou zápalu prožívaného během cesty:

„S odvahou jsme se rozhodli, že půjdeme více než tři kilometry pěšky, protože pro nás nebylo místo v dostavníku a na nádraží stály pouze povozy již dávno pronajaté, které čekaly na své pasažéry.

Po cestě potkáváme první skupiny, které kráčejí k posvátnému místu, vzdálenému skoro dvacet kilometrů.

Většinou jdou bosí, ženy s uzlíky na hlavách, v nichž mají boty, muži se opírají o velké hole a jsou celkem rozumně vyzbrojeni i deštníky. Vypadají, že jsou neteční k tomu, co se děje kolem nich, nevšímají si okolní krajiny ani ostatních kolemjdoucích a jakoby ponořeni do sna se modlí růženec jako nějakou smutnou litanii. Jedna žena začíná první část Zdrávas Maria - pozdravení a ostatní sborem pokračují druhou částí - prosbou. Jistým a pravidelným krokem šlapou prašnou cestou mezi piniemi a olivovníky, aby před setměním došli na místo zjevení, kde se pod širým nebem a v chladné záři hvězd uloží ke spánku a zaujmou tak nejlepší místa u požehnaného dubu, aby příští den dobře viděli.

U vstupu do města ³⁸² ženy z lidu, které okolí už nakazilo virem skepticismu, žertovným tónem komentují událost dne: Takže se zítra jdeš podívat na tu svatou?'

'Já ne. Ať si tam jde ona!' A s chutí se smějí, zatímco zbožní poutníci si stále nevšímají ničeho, co není cílem jejich pouti.

V Ourém jsme našli nocleh pouze díky velkému milosrdenství. Během noci na náměstí městečka zastavují různé automobily, vozy věřících nebo zvědavců; nechybějí staré ženy v tmavých šatech, ohnuté pod tíží roků, ale v očích mají lesk vroucí víry, která je donutila k tomu, že se odvážily na jeden den opustit svůj rodinný krb. Za svítání městem bez zastavení procházejí nové skupiny, narušující ticho harmonií svých písní, které krásně a čistě zpívají ženy v obrovském kontrastu s tím, jak neotesaně vypadají (...).

Vychází slunce, ale nebe věstí bouři. Právě nad oblastí, kde leží Fatima, se kupí tmavá oblaka. Ale ty, kteří se všemi cestami a všemi druhy dopravních prostředků valí k tomuto místu, nic nezastaví. Kolem se závratnou rychlostí míhají a troubí na klakson luxusní automobily; volské povozy jedou pomalu na kraji cesty; kočáry, dvoukoláky i žebřiňáky s improvizovanými sedadly jsou přeplněny lidmi. Skoro všichni si nesou své uzlíčky, více či méně naplněné stravou pro křesťanská ústa a krmivem pro zvířata, která Prosťáček z Assisi nazýval svými bratry a která statečně sdílí jejich osud (...).

Občas zazvoní nějaká rolnička, lehký kočár zdobí zimostráz. Ovzduší je slavnostní a diskrétní, všichni se chovají rozvážně a panuje absolutní pořádek (...).

Na kraji silnice klušou oslíci a cyklisté, jichž přijel velký počet, kličkují, aby se nesrazili s automobily.

Kolem desáté hodiny se nebe zcela zatáhlo a zanedlouho začalo hustě pršet. Provazy deště, hnané větrem, bičují tváře, mění povrch cesty v bláto a promáčí až na kost ty poutníky, kteří nemají klobouky nebo něco jiného na ochranu.

Nikdo se ale neznepokojuje ani nevrací, a i když se někteří schovávají pod větvemi stromů, u zídek statků nebo v osamocených domech, které lemují silnici, jiní s podivuhodnou vytrvalostí pokračují v cestě. Některým dámám déšť tak promočil šaty, že se jim přilepily k tělu, a ony vypadají, jako by právě vyšly ze sprchy."

Pak následuje popis místa zjevení a toho, co se tam stalo:

„K místu ve Fatimě, kde se prý u keře zjevuje aljustrelským pasáčkům Panna Maria, vede silnice, která pokračuje směrem na Leirii, podél níž už ve velké vzdálenosti stojí automobily, kterými přijeli poutníci a zvědavci.

Někdo napočítal víc než sto automobilů a přes sto bicyklů a nedaly by se spočítat vozy, které ucpaly silnici, mezi nimiž je i několik autobusů z Torres Novas, v nichž přijíždějí lidé ze všech společenských tříd.

Návaly poutníků, tisíce lidí přicházejících z mnoho mil vzdáleného okolí, k nimž se přidávají věřící z různých provincií - z Alenteja, Algarve, Minha i Beiry -, ti všichni obklopili malý doubek, který si podle pasáčků zvolilo vidění za svou podnož a který může být považován za střed širokého kruhu, jejž vytvářejí diváci a věřící.

Pohled na silnici je fantastický. Prozíraví venkované, chránění svými obrovskými klobouky, které jim usnadňují nesení vaků, si krátí cestu duchovními hymny a desátky růženců.

Nikdo neváhá vnořit nohy do rozmáčené půdy, jen aby měl to štěstí uvidět zblízka dub, nad nímž byl vztyčen prostý oblouk z neotesaného dřeva s dvěma houpajícími se lucernami...

Střídají se tu skupiny zpívající chvalozpěvy ke cti Panny Marie a jednomu vystrašenému zajíci uhánějícímu křovím se ke své smůle podařilo přitáhnout pozornost půltuctu chlapců, kteří ho dostihli a zabili ranami holí (...).

A pasáčci? Desetiletá vizionářka a její malí druhové, devítiletý František a sedmiletá Hyacinta, ještě nepřišli. Dostaví se asi tak půl hodiny před okamžikem, kdy by mělo proběhnout zjevení. Květy ověnčené děti doprovodili lidé k malému oblouku. Nepřestává pršet, ale nikoho to neodradilo.

Skupiny věřících poklekají do bláta a Lucie je žádá, aby zavřeli deštníky. Rozkaz je předáván z úst do úst a je ho neprodleně bez sebemenší neochoty uposlechnuto.

Jsou tu lidé, mnoho lidí, kteří vypadají jako v extázi, jsou tu dojatí, na jejichž vyschlých rtech zamrzla modlitba, lidé, kteří znehybněli se vztaženýma rukama a planoucíma očima, lidé, kteří vypadají, že cítí nadpřirozeno a dotýkají se ho...

Dívka tvrdí, že s ní Paní znovu mluví, a nebe, dosud zatažené, se náhle začíná odshora rozjasňovat; déšť ustává a objevuje se slunce, které začíná zaplavovat svými paprsky krajinu, jež má od rána smutnou zimní tvář (...).

Nastala hodina, která přitáhla tak velký počet lidí, že nezaujatá pozorování vzdělaných a zcela nestranných lidí, vzdálených jakýchkoli mystických vlivů, hovořila o třiceti nebo čtyřiceti tisících přítomných... Odehraje se zázrak, stane se viditelné znamení, ujišťují mnozí poutníci (...).

Buďme tedy svědky jedinečného divadla, které je pro ty, kteří toho nebyli svědky, neuvěřitelné. Od silnice nahoře, zatarasené dopravními prostředky, kde zůstaly stovky lidí, kteří neměli odvahu sejít do bahna, je vidět, že ta obrovská lidská masa se obrací ke slunci osvobozenému od mraků, jež září v nejvyšším bodě své dráhy.

Slunce připomíná plaketu z matného stříbra a dá se na ně upřeně dívat bez sebemenší námahy. Nepálí, neoslepuje. Vypadá jako při zatmění. Ale hle, najednou se začne ozývat obrovský křik a od diváků, kteří stojí blíž, je slyšet: 'Zázrak, zázrak! Nádhera, nádhera!' Před údivem rozšířenýma očima lidu, jehož chování nám připomíná biblické časy a který, bledý obavami, s nepokrytou hlavou hledí na modré nebe, se slunce chvělo a dělalo nikdy nevídané prudké pohyby popírající všechny kosmické zákony, slunce - podle barvitého výrazu rolníků - 'tancovalo' (...).

Na lavici autobusu z Torres Novas sedí jeden stařec, který postavou a fyziognomií, milou a energickou současně, připomíná Paula Dérouleda ³⁸³ a obrácen tváří ke slunci se modlí zvučným hlasem Věřím v Boha. Zeptal jsem se, kdo to je, a řekli mi, že je to pan Joao Maria Amado de Melo Ramalho da Cunha Vasconcelos. Viděl jsem, jak se pak obrátil na ty, kteří ho obklopovali a zůstali stát s kloboukem na hlavě, a důrazně je poprosil, aby smekli před tak mimořádným projevem Boží existence.

Stejné scény se opakují i na jiných místech a jedna paní plačtivým hlasem zajíkavě vykřikla: 'Jaká hanba! Jsou tu ještě pořád lidé, kteří nesmekli klobouk před tak udivujícím zázrakem!'

Pak se ptal jeden druhého, zda viděl skutečně to, co viděl. Větší část tvrdí, že viděla slunce, jak se chvěje a tancuje, jiní ale ujišťují, že viděli usmívající se tvář samotné Panny, a přísahají, že slunce rotovalo jako ohnivé kolo ohňostroje, které jako by se sneslo k zemi, aby ji sežehlo svými paprsky... Kdosi říká, že viděl, jak slunce postupně mění barvu...

Je kolem třetí hodiny odpoledne. Nebe je bez mraků a slunce pokračuje ve své nebeské cestě se svou obvyklou září, do níž se nikdo neodváží podívat přímo.

A pasáčci? Lucie, ta, která mluví s Pannou Marií, již nosí na ramenou nějaký muž od jedné skupinky k druhé, s divadelními gesty rozhlašuje, že válka skončí a že se naši vojáci vrátí... Ale tato zpráva už nemohla posluchače více rozradostnit. Tu největší radost jim přineslo nebeské znamení.

Každý se snaží podívat se na dvě děti s věnečky růží, každý se snaží políbit ruku 'svatým'. Jedna z vizionářů, Hyacinta, je blíže omdlení než tanci, ale to, na co lidé čekali - znamení z nebes -, všechny dostatečně uspokojilo a posílilo jejich selskou víru.

Prodavači chodí kolem a nabízejí pohlednice s portréty dětí a další pohlednice, zobrazující vojáka portugalského spedičního sboru, 'který spoléhá na pomoc své ochránkyně pro záchranu vlasti', a dokonce obrázky Panny Marie, údajně zhotovené podle zjevení... To vše se stalo dobrým obchodním artiklem a jistě to vyneslo dost mincí nejen do váčků prodejců a do pokladničky na almužny pro pasáčky, ale i do vztažených dlaní malomocných a slepých, kteří se tlačí mezi poutníky a spustili svůj křik, aby se lidé slitovali... Pak se dav rychle rozchází, bez problémů, bez náznaku nepořádku a bez toho, že by byla potřebná přítomnost strážníků, kteří by usměrňovali odliv lidí.

Nejrychleji odcházejí a spěchají na silnici ti poutníci, kteří přišli první pěšky bosí, s botami na hlavách nebo s uzlíkem na holích. Jdou s jásající duší přinést dobrou zprávu do těch osad, které se zcela nevylidnily.

A kněží? Někteří se usmívají a připojují se spíše ke zvědavým divákům než k poutníkům toužícím po nebeských milostech. Možná někdo z nich nedokáže skrýt uspokojení, které občas září na tvářích vítězů...

Kompetentní odborníci se nyní budou muset vyslovit o podstatě hrůzostrašného slunečního tance, který dnes ve Fatimě nechal explodovat v hrudích věřících 'Hosana' a který - jak mě ujistili důvěryhodní lidé - silně zapůsobil i na volnomyšlenkáře a další osoby prosté náboženských předsudků shromážděné u tohoto proslulého křoví." ³⁸⁴

Svědectví jednoho vědce: V čem spočíval sluneční zázrak?

Pro lepší pochopení toho, co se stalo ve Fatimě, máme výmluvné svědectví dr. Josého Marii Proency de Almeida Garrett. Zde přinášíme některé úryvky, které doplní vyprávění Avelina de Almeida. Osvícený svědek zahajuje svou výpověď:

„Budu svědčit krátce a stručně, bez frází, které zakrývají pravdu, o tom, co jsem viděl ve Fatimě 13. října 1917 (...).

Přišel jsem kolem poledne. Déšť, který padal drobně a bez přestání už od rána, byl nyní hnán prudkým větrem, neustával a hrozil, že vše zaplaví.

Potemnělá a tísnivá obloha měla šedou barvu, což věstilo hustý a dlouhotrvající déšť.

Zastavil jsem se na silnici a ukryl se pod stříškou automobilu nad místem, o němž říkali, že se tam uskuteční zjevení. Neodvážil jsem se sestoupit do mazlavého bahna dříve obdělávaného pole. Byl jsem o trochu více než sto metrů vzdálen od prken stlučených do podoby neumělého kříže a zřetelně jsem kolem nich viděl široký kruh lidí, kteří se s otevřenými deštníky podobali 'želvě' ³⁸⁵ antických válečníků.

Chvíli po jedné hodině přišly na místo děti, jimž Panna (jak tvrdí) stanovila místo, den i hodinu zjevení. Je slyšet zpěv lidí, kteří je obklopují.

V jistém okamžiku celý ten velký zástup, kompaktní a zároveň neuspořádaný, zavřel deštníky a smekl klobouky v gestu, které jistě znamenalo pokoru nebo úctu, ale mě překvapilo a nadchlo, protože na hlavy lidí i nadále dopadal déšť a pramínky stékal na jejich oděvy, které zcela promočil. Později mi bylo řečeno, že ti, kteří nakonec dokonce poklekli do bláta, uposlechli hlasu jedné z dívek.

Muselo být kolem půl druhé, když se na místě, kde byly děti, objevil sloup kouře, tenký, jemný a namodralý, který stoupal přímým směrem snad až dva metry nad hlavy lidí, a pak zmizel.

Tento jev, perfektně viditelný pouhým okem, trval několik vteřin. Nesledoval jsem čas, nemohu potvrdit, zda trval více nebo méně než jednu minutu.

Kouř prudce zmizel a po určitém čase se opakoval podruhé a potřetí. Ve všech případech, a zvláště v tom posledním, byly jasně a zřetelně vidět štíhlé pramínky šedého vzduchu.

Obrátil jsem dalekohled tím směrem. Nedokázal jsem zahlédnout nic jiného než sloupy dýmu, ale byl jsem přesvědčen, že se jedná o nějakou kadidelnici, v níž se pálilo kadidlo a která se nepohybovala. Později mě věrohodné osoby ujistily, že se tento jev v posledních pěti měsících opakoval každého třináctého a že v těch dnech, stejně jako dnes, na místě nebylo nic páleno ani tam nehořel žádný oheň. ³⁸⁶ I nadále jsem pozoroval místo zjevení s klidným a nezaujatým očekáváním a také s jistou zvědavostí, která ovšem začala polevovat, protože dlouhý čas plynul pomalu, aniž cokoli přitáhlo mou pozornost. Náhle jsem zaslechl křik tisíců hlasů a viděl jsem, že se dav u mých nohou, soustředěný ve vlnách kolem vztyčených dřev a kolem nízkých zídek mezi poli, obrací zády k místu, kam až do té chvíle směřoval svou pozornost, a dívá se na slunce na opačné straně. Byly skoro dvě hodiny odpoledne. Před několika okamžiky bylo slunce zataženo hustou vrstvou mraků. Nyní se k němu upřely pohledy všech, jako by očekávaly nějakou pohromu. I já jsem začal upřeně pozorovat slunce a viděl jsem, že se podobá disku se zřetelnými obrysy, zářícímu, ale nenamáhajícímu oči. Přirovnání, které jsem slyšel právě tam ve Fatimě, ke kotouči z matného stříbra, nepovažuji za přesné. Ne, vypadalo, že je utvořeno ze záře tak čiré a duhově měňavé, že připomínalo orientální perlu. V ničem se nepodobalo měsíci za jasné noci, protože se chovalo a vypadalo jako živá hvězda.

Nebylo tak zaoblené, ani nemělo takové stíny a barevné tóny jako měsíc. Jevilo se jako plochá a lesklá deska, jakoby vyřezaná z perleti. Není to banální příměr tuctové poezie. Mé oči to tak viděly. Nemohlo být ani ponořené do mlhy, po níž tam nebylo stopy, protože nebylo matné ani zakryté a mělo zcela jasné okraje. Ve Fatimě si slunce zachovalo svou záři i teplo a se svými ostrými obrysy stálo na nebi jako velký herní stůl.

Nebeská klenba byla žíhaná lehkými oblačnými řasami s občasnými pruhy modré barvy, ale slunce se zastavilo na kusu zcela čistého bezoblačného nebe.

Oblaka, která pomalu plynula od východu na západ, neclonila jeho svit (který neoslňoval) a vypadala, jako by plynula za sluncem, ale občas některé tenké cáry oblaku, které přecházely před ním, získaly průzračný modrý a červený nádech.

To nejpodivuhodnější ale je, že se sluneční kotouč, zářící světlem a teplem, dal pozorovat po dlouhý čas, aniž by z něho bolely oči nebo se zničila sítnice.

Během této doby sluneční kotouč nezůstal nehybný: závratně rotoval, ale nebylo to jako mihotání nějaké hvězdy v celé její kráse, protože slunce se šílenými otáčkami točilo kolem své osy.

Během tohoto slunečního jevu, který jsem právě popsal, se změnila barva vzduchu. Když jsem se díval ke slunci, všiml jsem si, že všechno ztmavlo. Nejdříve jsem se podíval na předměty, které byly nejblíže, a pak jsem se zadíval na pole až u obzoru. Viděl jsem, že všechno získalo ametystovou barvu. Předměty kolem mne i nebe a vzduch měly stejnou barvu. Pak se každá věc, blízká i vzdálená, zase proměnila a nabyla barvy starobylého žlutého damašku. Vypadalo to, že lidé trpí žloutenkou, a pamatuji si, že jsem cítil jakési pobavení, když jsem viděl, že vypadají tak ošklivě a nehezky. Má vlastní ruka byla téže barvy (...).

Tento pestrobarevný a zářící kotouč se pohybuje závratnou rychlostí. Není to mihotání živoucího světla hvězdy. Slunce se velice rychle točí dokola. Začíná vysílat v krátkých intervalech paprsky modrého, červeného, fialového, žlutého a zeleného světla. Zbarvuje se do krvavě červena, a jak stálo na nebi, vypadalo, jako by jím pohazovala neviditelná a všemocná ruka, poskakovalo po nebi a padalo řadou skoků k zemi, zatímco se rychle zvyšovala teplota... Najednou se rozlehl výkřik všech těch lidí, křik úzkosti. Slunce, stále rychle rotující, se na nebi zastavilo, a pak se náhle vrhá k zemi a hrozí, že nás tíhou své nesmírné ohnivé hmoty rozdrtí. Jsou to vteřiny hrůzostrašného pocitu... Všechny tyto jevy, které jsem uvedl a popsal, jsem pozoroval chladně, jasně, bez jakéhokoli pohnutí. Je na jiných, aby je vyložili a vysvětlili. Musím prohlásit, že jsem nikdy, ani před, ani po 13. říjnu [1917], nebyl přítomen podobným slunečním nebo atmosférickým jevům." ³⁸⁷

Další popis

Dr. Goncalo de Almeida Garrett, profesor na univerzitě v Coimbře, otec autora předešlého svědectví, nabídl sérii faktů v dopise datovaném 3. listopadu 1917. S odvoláním na mimořádné události 13. října vytvořil jejich podrobné shrnutí:

„1. Jevy trvaly zhruba od osmi do deseti minut.

2. Slunce ztratilo svůj oslepující jas, podobalo se měsíci a dalo se snadno pozorovat.

3. Během tohoto časového úseku slunce na svém okraji třikrát rotovalo a přitom vysílalo svazky paprsků, jak to bývá na dobře známých kotoučích ohňostrojů.

4. Tento kruhový pohyb okraje slunce, třikrát započatý a třikrát přerušený, byl rychlý a trval více méně osm nebo deset minut.

5. Následně slunce nabylo nejprve fialové a potom pomerančové barvy a zářilo těmito barvami na zem, až konečné znovu nabylo své plné záře a nedalo se už pozorovat pouhým okem.

6. Tyto skutečnosti se udály chvíli po poledni, a (což je nejdůležitější) když slunce stálo blízko nadhlavníku.

Poté, co vyslovil úmysl dotázat se některé meteorologické observatoře v kraji a možná i astronomické observatoře v Coimbře, formuluje zajímavou otázku:

„Říkají, že na místě všech zjevení a v okamžiku, v němž se odehrávají, vždy stoupá od země k nebi oblak. Kromě toho se říká, že toho dne, kdy děti byly ve vězení, byl onen oblak ještě intenzivnější. Tento jev se opakoval šestkrát. Je to pravda? Mluví o tom všechna svědectví? Při posledním zjevení celá moje rodina viděla oblak, a protože jsme stáli v jistém odstupu, mysleli jsme, že na tom místě hoří oheň a kadidlo.

Jeden můj příbuzný a další osoby, které se nacházely poblíž dětí, mě ujistily, že tam nebyl zapálen žádný oheň. Tento jev, opakující se šestkrát v určitou dobu, je pro mě jedním z nejdůležitějších i proto, že se odehrál v přítomnosti tak velkého množství lidu." ³⁸⁸

Zázrak pozorovaný na velkou vzdálenost od Fatimy

Poutníci na Cova da Iria nebyli jedinými diváky, které nadchl sluneční zázrak. Básník Afonso Lopes Vieira - který později napíše text hymnu A treze de Maio - byl svědkem stejného jevu v Sao Pedro de Muel. Ale máme i svědectví osob ze severu -z Alto Minho -, které sledovaly stejnou událost.

Pius XII. ho pozoroval ve vatikánských zahradách během své každodenní procházky dva dny předtím, než 1. listopadu 1950 vyhlásil dogma o Nanebevzetí Panny Marie.³⁸⁹