Sedací demonstrace pokračovaly po celém jihu se značným úspěchem. Ve stovkách obcí se dosáhlo integrace. V březnu 1961 se potom protestní hnutí rozšířilo o jízdy svobody, jejichž cílem bylo odstranit segregaci z mezistátních autobusů a z jejich konečných stanic na jihu. Přestože jízdy svobody byly původně plánem Kongresu rasové rovnoprávnosti, postavilo se za ně Jižní sdružení i Studentská koordinační komise pro nenásilné protesty a Martin se stal předsedou Koordinační komise pro jízdy svobody. James Farmer z Kongresu rasové rovnoprávnosti napsal presidentu Kennedymu a oznámil mu, kudy první jízda svobody pojede. V květnu se vydaly na cestu čtyři páry bílých a černých dobrovolníků a s nimi jeden bílý pozorovatel z Kongresu. Jeli autobusy společnosti Greyhound a Trailways a mířili přes Virginii, obojí Carolinu, Georgii, Alabamu a Mississippi do New Orleansu.

Tento plán měl velkou publicitu a zřejmě rozzuřil jižní reakcionáře nad veškerou míru. V městech států hluboko na jihu přepadaly autobusy bandy zuřících bělochů. Vyvlékali cestující ven, týrali je a zavírali do vězení. V Annistonu ve státě Alabama řvoucí dav přepadl autobus společnosti Greyhound, rozbil v něm okna železnými tyčemi, propíchal pneumatiky a hodil dovnitř zápalnou bombu. Autobus byl zničen.

To byl největší násilný útok, jaký dosud lidé z hnutí zažili. Vzpomínám si na televizní záběry hořícího autobusu, bylo to něco příšerného a děsivého. Martin měl hroznou starost o bezpečí našich lidí. Věděl také, že by mohlo nesmyslné násilí bělochů vyprovokovat naše lidi k odplatě.

Jízdy svobody pokračovaly a intenzita útoků vzrůstala. Martin se zúčastnil výzev federální vládě, aby účastníky jízd svobody chránila. Kennedyovská vláda nás ujišťovala, že vývoj událostí bedlivě sleduje.

20. května se očekával příjezd další skupiny účastníků jízdy svobody do Montgomery. Martin tam zajel, aby se s nimi setkal. Vyprávěl mi, jak autobus hned po zastavení obklíčil dav asi tří set lidí. Jako první vystoupil bílý student, stipendista na Fiskově universitě, jménem James Zwerg. Ženy ječely: „Zabte toho čubčího syna, co má tak rád černý huby." Muži přiběhli, srazili ho a zbili do bezvědomí. James Zwerg však zůstal věren zásadám nenásilí a nepokusil se bránit. Ležel v bezvědomí na ulici hodinu, než přijela ambulance.

Ostatní cestující, kteří z autobusu vystoupili, byli zbiti včetně Johna Siegethalera z ministerstva spravedlnosti, jenž nyní vydává časopis Nashville Tennessean. Některé odvezli do bezpečí svými vozy členové Montgomeryského sdružení pro pokrok. Po dvacet hrozných minut policie nehnula prstem, aby zastavila strašlivé útoky. K výbuchům násilí docházelo po celý den. Když se setmělo, vyslala federální vláda do města šest set federálních četníků, aby obnovili pořádek. Alabamský guvernér se přel, že nebylo federálního zásahu třeba, a hrozil, že dá četníky pozatýkat. „Zvládneme situaci sami," pravil. Guvernérova myšlenka, jak zvládnout situaci, ovšem spočívala zřejmě v tom přenechat věc lůze.

Rozhlas mezitím oznámil, že Martin Luther King mladší uspořádá pro účastníky jízdy svobody veřejné shromáždění v Prvním baptistickém kostele Ralpha Abernathyho. Dvanáct set bělochů i černochů se nacpalo do kostela, když se do Montgomery nahrnuly z venkova automobily, plné zuřících rasistů. Kostel obklopil dav několika tisíc lidí. Jak Martin říkal, začaly padat barevnými okny dovnitř kameny a zasypávaly namačkané lidi tříští střepů. Šílenci v davu začali vykřikovat, že by se kostel měl spálit. Manžel pospíchal k telefonu a volal do Washingtonu generálního prokurátora Roberta Kennedyho, aby poslal více četníků na pomoc dosavadním, kteří jen tak tak stačili zadržovat dav, aby nevnikl do kostela. Martin stál před tímto statečným obleženým shromážděním a zatímco neustále padaly do svatyně kameny, lid se modlil, zpíval kostelní písně a zpěvy svobody, a také píseň „Zvítězíme".

Po několikahodinovém obležení se zdálo, že nastává trochu klid, a Martin se rozhodl pokusit se promluvit k davu venku, aby je nechal odejít z kostela. Vykročil s Ralphem Abernathym hlavním vchodem. Jak vyšel Martin ven, zasvištěla jen několik palců od jeho hlavy plynová bomba. Jeden z jeho pobočníků, který stál těsně vedle něho, reverend Fred C. Bennette, bombu sebral a vyhodil ji ven přes Martinovo rameno. Kdosi Martina vtáhl zpátky do kostela a tam zůstal se všemi lidmi skoro po celou noc.

Byl to typický skutek oddanosti k Martinovi, jakou projevovala většina jeho blízkých spolupracovníků v hnutí. Když hrozila možnost, že by mohl být raněn, stavěli se sami proti nebezpečí, aby ho chránili. Vždy byli neozbrojeni a byli ochotni v případě potřeby obětovat vlastní život, aby zachránili jeho. Martinova nesobecká oddanost společné věci v nich vyvolávala takovou odpověď. Posílení četníci nakonec dokázali dav rozehnat a za denního světla mohli lidé odejít domů. Byla to však noc hrůzy a velice nás sklíčila, protože odhalila nesmyslnost a krutost rasismu.

Jízdy svobody pokračovaly celé léto a vykonaly mnoho dobrého. Mnoho lidí bylo samozřejmě zatčeno, mnoho těch, jejichž jména se později v hnutí stala proslulými. Byli mezi nimi výkonný ředitel Jižního sdružení reverend Wyatt T. Walker a jeho žena Ann, William Sloane Coffin mladší, kaplan university v Yale, zástupce děkana Wesleyanské university John Maguire, studentský vůdce z Vanderbildtovy university Jim Lawson, James Farmer, vůdce nashvillského hnutí C. T. Vivian, Ralph Abernathy, Martinův bratr Alfred Daniel a Stokely Carmichael, tehdy student prvního ročníku koleje.

Jízdy svobody přenesly hnutí z universitní půdy, tedy především z měst, do venkovských dědin na jihu. Idealistická mládež, která šla do Mississippi, Alabamy, Louisiany a jihozápadní Georgie, měla zajistit pro hnutí širokou venkovskou základnu. Tak získalo hnutí jižních kněží, řídících se manželovým příkladem z protestního hnutí autobusového, vítané spojence ve studentech jižních kolejí, kteří se oddali nenásilným akcím.

Některé z těchto odvážných mladých lidí Martin požádal, aby vstoupili do služeb Jižního sdružení. Jejím výkonným ředitelem se stal v roce 1960 Wyatt Walker. PřivedI s sebou z naší pobočky v Petersburgu ve státě Virginia Dorothy Cottonovou a Jima Wooda. Krátce nato přišel dřívější student Alabamské státní koleje Bernard Lee, který na této koleji hnutí vedl. Ten se později stal Martinovým zvláštním pobočníkem a většinou ho na cestách doprovázel. Z Montgomery přišla Lillie Hunterová, Martinova první sekretářka v dexterské baptistické církevní obci. Jeho oddaná, výkonná a obětavá osobní sekretářka Dora Mc Donaldová z Atlanty pro něho pracovala osm let.

Asi v téže době poskytla Fieldova nadace pětačtyřicet tisíc dolarů na program výchovy voličů pod záštitou Sjednocené křesťanské církve a mladý černošský kněz Andrew J. Young byl určen, aby s těmi penězi hospodařil v těsné spolupráci s Martinem. Andy Young se později stal členem aparátu Jižního sdružení a jedním z nejbližších Martinových přátel a spolupracovníků. Nejprve pracoval jako Martinův administrativní asistent, potom se stal výkonným ředitelem Jižního sdružení a nakonec úřadujícím místopředsedou, což vykonává dosud a vykonával i v době Martinovy smrti.

Další kampaň Jižního sdružení zavedla Martina do Albany v Georgii. Albany má přes padesát tisíc obyvatel a leží asi 270 mil jihozápadně od Atlanty, v srdci kraje tvrdých bílých rasistů. Panovala v něm tehdy úplná segregace. Albanyskému hnutí, jak se mu obecně říkalo, stál v čele vážený černošský lékař William G. Anderson a vyvolali je v život dva velmi mladí pracovníci Studentské koordinační komise pro nenásilné protesty Charles Sherrod a Cordell Reagan, kteří tam založili středisko pro registraci voličů. Záštitu jim poskytlo Sdružení duchovních v Albany, Federace klubů barevných žen, Studentská koordinační komise, místní pobočka Národního sdružení pro povznesení barevného obyvatelstva a Liga černošských voličů. Jejich organizace začala kopírováním programu Montgomeryského sdružení pro pokrok.

Hnutí začalo 25. listopadu 1961, když tři mladí a dva dospělí černoši usedli v jídelně na konečné stanici autobusu a žádali, aby byli obslouženi. Byli uvězněni. 10. prosince přijela skupina účastníků jízdy svobody s vedoucím mládeže Jižního sdružení Bernardem Leem, aby pomohla skupině, která se pokoušela zavést integraci na nádraží. Uvěznili je. Potom dne 15. prosince byla na žádost starosty Asa Kellyho z Albany zmobilizována jednotka georgijské národní gardy. Doktor Anderson telefonoval Martinovi o pomoc.

Hnutí v Albany začalo dřív, než se do něho Martin zapojil. Martin se tehdy soustřeďoval na sjednocení hnutí v celonárodním měřítku a cítil, že není pro naše síly vhodná chvíle, abychom je tříštili v místních střetnutích, když bychom mohli věci lépe vyřídit celonárodní akcí. Nicméně svědomí a smysl pro povinnost způsobily, že ihned šel a pokusil se pomoci.

Martin s Ralphem Abernathym dorazili do Albany ještě ten večer, kdy volal doktor Anderson. Druhý den ráno kráčeli v čele 250 lidí k radnici. Všichni účastníci pochodu byli zatčeni.

Po tomto hromadném zatýkání se začalo vyjednávat. Zástupci města souhlasili, že odstraní segregaci z konečné stanice autobusu a z nádraží a účastníci protestního hnutí za to souhlasili se zastavením hromadných demonstrací. Uvěznění byli propuštěni. Koncem prosince souhlasila autobusová společnost s odstraněním segregace z autobusů, ale zástupci města to odmítli potvrdit. Martin později myslel, že by bylo bývalo výhodnější dočasně se s těmito zisky spokojit a načas ustat, dokud si město v klidu na změny nezvykne. Vůdcové albanyského hnutí však okusili, jak chutná vítězství, a přáli si pokračovat. I Martin je k tomu nabádal. Navrhl jim bojkot vybraných krámů, ale protože neměl kdy dohlédnout na organizaci, byl bojkot velice neúčinný.

Dne 27. února1962 se konalo vyšetřování proti Martinovi, Ralphovi a několika dalším, že vedli prosincovou demonstraci v Albany. Rozsudek však byl vydán až 10. července, když dal soudce Martinovi a Ralphovi na vybranou mezi pokutou 178 dolarů nebo pětačtyřiceti dny těžké práce. V souhlase se svými zásadami oba odmítli pokutu zaplatit, ale kdosi si vzal příklad z komisaře Clyda Sellerse v Montgomery, rychle za ně pokutu zaplatil, a tak je z vězení „vyhodili".

Zápas v Albany pokračoval po celé léto 1962, ale zástupci města se tvrdě bránili proti jakýmkoli dalším koncesím. Místo aby integrovali městské sady, raději je zavřeli. Také zavřeli veřejnou knihovnu.

Ještě že tehdejší policejní náčelník Laurei Pritchett nebyl vůbec typickým jižním policistou. Nebyl surový, i když si někteří z jeho podřízených v brutalitě libovali. Pokoušel se být slušný a dával najevo mírnost. Obvykle povoloval účastníkům protestní akce demonstrovat až po určitou mez. Potom říkával: „Tak a teď to zarazíme. Jestli se nerozejdete, budete zatčeni."

Tím dostali naši lidé slušné varování. Často odmítli se rozejít, poklekli a začali se modlit. Náčelník Pritchett sklonil hlavu, dokud se modlili. Potom je ovšem dal sebrat a lidé chodili do žaláře se zpěvem.

Albanyskému hnutí přicházelo na pomoc mnoho lidí z jiných států.

Pětasedmdesát pastorů, kněží a rabínů, černých i bílých, protestantů, katolíků i židů, se přišlo modlit a byli zatčeni. V červenci propukly bouře, když dva tisíce mladých lidí házelo na policii kamení a láhve od piva. Martin volal po „dni pokání" za tento nepořádek. Také naléhal nato, aby se pro zbytek týdne od přímých akcí upustilo a aby se konaly jen modlitební hlídky.

Dne 27. července vedli Martin, Ralph a dr. Anderson první z těchto hlídek. Byli zatčeni a uvězněni. Přelíčení se stanovilo na 10. srpen, což znamenalo, že budou ve vězení asi dva týdny.

Byla jsem s třemi dětmi v Atlantě, náš druhý syn Dexter, pojmenovaný po našem milovaném kostele v Montgomery, se narodil v lednu a byl ještě nemluvně. Často jsem z Atlanty jezdila Martina navštěvovat. Náčelník Pritchett byl k vězňům velice slušný - I když jsme z různých stran slyšeli o surovostech, k nimž docházelo ve vězení ze strany zaslepených bílých dozorců. Pritchett dovoloval, aby se vězňům nosilo jídlo a povolil Martinovi, aby měl v cele knihy a rádio. Vězení bylo velice špinavé, ale tu část, kde byl Martin, dali vyčistit. Při každé návštěvě jsem cítila nepříjemný pach desinfekčního prostředku.

Jednou jsem vzala dvě starší děti s sebou. Bylo to poprvé, kdy Yoki a Marty spatřili otce ve vězení. Martinovi však dovolili vyjít na chodbu, aby s nimi mohl promluvit, takže ho neviděli za mřížemi. Zdálo se, že jim vězení vůbec nevadí, vesele pobíhali po chodbách sem a tam.

Všichni jsme očekávali, že budou muži po přelíčení odsouzeni do vězení. Proto nás velice vzrušila myšlenka, že by manželky vůdců měly po přelíčení vést demonstraci.

Pochod měly vést: Juanita Abernathyová, manželka Andy Younga Jean, žena doktora Andersona Norma, žena Wyatta Walkera Ann, Marian, manželka Slatera Kinga, Carol, manželka C. B. Kinga, žena Jamese Bevela Dianne a já. Myslely jsme, že to bude dramatické a že získáme americké veřejné mínění, které pak vykoná nátlak na místní úřady, když se dostane do vězení větší počet žen. Ženská část albanyského hnutí držela tak pevně pohromadě, že jedna z účastnic, Dianne Nash Bevelová, která byla v devátém měsíci, odmítla odejít domů a dítě se jí narodilo tehdy v Albany.

Při přelíčení obdrželi Martin a Ralph Abernathy podmíněné odsouzení a byli propuštěni. Musím se přiznat, že jsem byla velice zklamána, protože jsem počítala s tím, že půjdu příští den do vězení.

Martina a Ralpha propustili na konci týdne a oni ihned začali organizovat velkou masovou demonstraci na pondělí. Nějak se to však dostalo ven. Myslím, že se do našich strategických porad dostala nějaká veš, a venku bývalo kolem dokola vždycky mnoho policistů. Tentokrát se městským zástupcům podařilo dosáhnout proti demonstraci federálního zákroku.

Bylo to poprvé, kdy se místním úřadům podařilo opatřit si federální zákaz jedné z našich demonstrací. Vzpomínám si, že tím byl manžel velmi znepokojen. Několik hodin uvažoval, zda má zákazu uposlechnout nebo ne. Jeho argumentem vždycky bývalo, že porušujeme místní předpisy, abychom uposlechli federálních zákonů; tentokrát však šlo o federální právo. Federální soudy na jihu prokazovaly až dosud úmysl postupovat správně, ale nyní jsme stáli před situací, kdy se právě tyto soudy stavěly proti nám. Martin musel ten problém promyslet velmi pečlivě a odhadnout všechny důsledky.

Mnozí z vůdců, hlavně studenti, mínili, že by Martin neměl zákazu uposlechnout. Martin volal generálního prokurátora Roberta Kennedyho a také Burke Marshalla z ministerstva spravedlnosti a vzpomínám si, že byl velice znepokojen, protože zřejmě nepochopili, v čem spočívá naše obtíž. Navrhovali, že by snad bylo moudré toho v Albany nechat. „Oni totiž nechápou, " řekl Martin, „co tu stojí proti nám." Byl hrozně zklamán.

Vzpomínám si velmi živě, jak se trápil onu noc před veřejnou schůzí. Možnost odvolat demonstraci již narušila morálku vedení a lidí, zapojených do hnutí. Většina štábu šla spát do domu doktora Andersona, kde byl hlavní stan albanyského hnutí a kde jsme vždycky bydleli, pokud jsme byli v Albany. Martin naléhavě potřeboval poradit se o strategii se svými spolupracovníky. Když však se rozhlédl, nejdůležitější lidé již spali. Připomínalo mi to Kristův zážitek s učedníky v zahradě Getsemanské a bylo mi Martina líto. Nakonec jsme ulehli, ale Martin strávil bezesnou noc.

Po namáhavé úvaze a modlitbách rozhodl, že se nepůjde. Později cítil, že právě toto rozhodnutí zlomilo albanyskému hnutí páteř. Když nemohli demonstrovat, ztratili přívrženci svůj rozmach.

Martin pak tohoto rozhodnutí litoval a říkal: „Když se jim teď daří dosahovat proti nám federálních zákazů, budou to dělat znovu a znovu a to znamená, že se nedostaneme kupředu."

Někteří lidé manžela přísně kritizovali, že federálního rozkazu uposlechl. Federální vláda nás však vždycky podporovala v ústavních otázkách, takže bylo pro Martina nesnadné stavět se proti ní. Byla jediným přítelem, kterého jsme na jihu měli.

I když jsme měli s albanyským hnutím mnoho problémů, dodalo lidem v Albany nový smysl pro důstojnost a sebeúctu a vzbudilo v nich vědomí jejich útrap, jaké předtím neměli. Úspěch nebyl dramatický jako v Montgomery a neměl takový celonárodní ohlas, ale každá obec si musí sama vybojovat svůj zápas o svobodu. Albanyské hnutí položilo základy pro mnohé pozdější reformy v jihozápadní Georgii.

Duch svobody se prudce šířil do okolních okresů. Také vedení Jižního sdružení se mnohému naučilo, pokud jde o mobilizaci společenských sil; to mělo brzy přinést plody v Birminghamu.