Téma politické korektnosti může někomu připadat méně zá­važné než ta předchozí. Zdání však klame. Přestože ideologic­ký aktivismus současných „reformátorů" jazyka zachází často za hranice zdravého rozumu a jejich novotvary bývají terčem mnoha vtipů, neznamená to ještě, že není nebezpečný. Jeho tlaku postupně podvědomě podléháme nejen jako jednotliv­ci, ale i jako společnost. Přiznejme si otevřeně, kolik termínů jsme ze svého jazyka již bezděčně vytěsnili a jak opatrně (po­kud vůbec) na veřejnosti diskutujeme o některých tématech. Nejde zdaleka jen o jazyk. Ve hře je mnohem víc.
Politická korektnost bývá definována různě, nejčastěji jako vyhýbání se výrazům nebo chování, které se považují za dis­kriminační či urážlivé vůči určité skupině lidí. Za ohrožené jsou označovány etnické menšiny, přistěhovalci, příslušníci jiných kultur a náboženství, homosexuálové, lesby a transsexuálové, ženy, lidé staří, fyzicky nebo mentálně handicapovaní atd. Podle měkčí definice jde o zvláštní používání jazyka, kdy se některá slova v řeči a textech vynechávají či se místo nich používají jemnější výrazy, aby nebyly dotčeny city „znevýhod­něných" skupin.
Skutečnost je však mnohem složitější a nedá se redukovat pouze na jazykovou stránku. Jazyk jakožto citlivý nástroj komu­nikace prozrazuje způsob chápání věcí veřejných i soukromých. A z úrovně myšlení a mluvení následně proniká i do politiky, jak ostatně naznačuje samotný termín, o němž je tu řeč. Politic­kou korektnost je třeba chápat komplexně jako jednu z forem politicky motivovaných zásahů do jazyka, jako úsilí dosáhnout politických a sociálních cílů prostřednictvím jazykových a kul­turních změn. A především - což se vyjevuje stále zřetelněji - jako oficiální tlak na zastírání pravdy, zpravidla ohledně ně­jaké problematické a údajně „znevýhodněné" skupiny, u nás tradičně Romů, v evropském kontextu zejména přistěhovalců z islámského kulturního okruhu.
Ne každou změnu jazykových prostředků nebo práci s ja­zykem samozřejmě můžeme považovat za výraz politické ko­rektnosti. Někdy jde o pouhé hledání alternativ k ustáleným slovním vyjádřením, jindy různé vědní disciplíny nacházejí ade­kvátnější označení odpovídající současnému chápání člověka a světa. Srozumitelná je i snaha projevit v řeči určitou citlivost k druhým lidem; psychologie například již před časem nahra­dila výrazy „debil", „imbecil" a „idiot", označující osoby se sníženým inteligenčním kvocientem, výrazy adekvátnějšími (stupnicí mentální retardace), neboť původní termíny začaly být užívány jako nadávky. Rovněž nelze jednoduše zpochyb­ňovat mnohá antidiskriminační opatření a „politicky korekt­ní" cíle, počínaje snahou o zrovnoprávnění žen přes zamezení kriminalizace homosexuality až po krocení primitivních rasis­tických pokřiků na fotbale. Co však začalo jako liberální boj proti bezpráví a zneužívání moci, se postupně radikalizovalo do zcela nepřijatelné podoby. Politická korektnost, původně prezentovaná jako snaha o to, aby jazyk nemanipuloval myšle­ním, nediskriminoval, nezamlčoval, neponižoval a nenálepkoval, se zvrhla ve svůj opak - nálepkuje, manipuluje a cenzuruje. Samotný výraz „korektnost", tradičně svázaný s gentlemanským a současně spravedlivým a neúplatným chováním, se zvrátil ve svoji moderní karikaturu.
Výstižnou definici politické korektnosti (a její rozbor) podal před časem britský novinář Anthony Browne v polemické a často citované práci Úprk rozumu (The Retreat of Reason, čes­ky 2009), mapující cenzuru veřejné debaty v současné Britá­nii. Politická korektnost je v jeho pojetí „systém přesvědčení a myšlenkových šablon, který pronikl do mnoha aspektů mo­derního života, drží veřejnou diskusi v kleštích a rozhoduje, o čem a za jakých podmínek lze vůbec mluvit, jaká politika vlády je přijatelná a jaká ne". Akademičtější a rovněž užiteč­nou definici nabídl český politolog a právník Vojtěch Belling, podle nějž je politická korektnost založena na přesvědčení, „že ideje určitého konkrétního politicko-hodnotového proudu, v podstatě výlučně levicově-liberálního, mají nárok na univer­zální platnost. Představitelé těchto idejí obratným manipulač­ním uměním s maximálním využitím možností státu a jeho nástrojů v kulturní sféře (veřejnoprávní média) dosahují pod­řízení norem lidského jazyka, lidského chování, politického konání a nakonec i lidského myšlení těmto idejím."
Politická korektnost je tedy více než pouhé uhlazené zacházení s jazykem - je nebezpečnou ideologií ohrožující samu podstatu společnosti. Pod termín „ideologie" (ačkoli jedna obecně sdílená definice neexistuje) zahrnujeme myšlenkové systémy, které si činí univerzální nárok vysvětlit a následně měnit fungování světa a lidí v něm, revidovat veškerá pravidla, formální i neformální, která panují mezi lidmi a institucemi. Vyznačují se zejména neúctou k lidské přirozenosti, jež může být dle jejich názoru libovolně měněna a utvářena podle předem daných konceptů a šablon. Jejich propagátoři a stoupenci, jakkoli se často odvolávají na vě­decké poznání, se většinou nenamáhají potvrdit nebo vyvrátit fakta a empirická tvrzení, namísto toho se uchylují k demago­gii a jejímu masovému šíření. Podstatná je rovněž emocionální složka ideologií, která vzdáleně připomíná náboženské systémy. Také zde jsou podstatné souhlas, víra, rituál a symbolická vyjá­dření. Nabízejí tak jakési umělé či náhražkové náboženství pro sekularizovaného moderního člověka. Český spisovatel a esejista Pavel Švanda to vystihl přesně, když politickou korektnost ozna­čil za novodobé náboženství menšinového člověka.
Znásilnění myšlení a potažmo jazyka ztělesňují ve 20. sto­letí především národně socialistická a komunistická ideologie, představující svým socialistickým východiskem „jednovaječná dvojčata" moderních dějin. Tyto antihumanistické ideologie ničily myšlenkové tradice minulosti „ohýbáním" a deformací jazyka, který se stal v jejich rukou hrubým nástrojem. Zvláště to, jak důsledně a účelově svým ideologickým cílům přizpůso­bovali jazyk komunisté, mají ti starší z nás ještě v živé paměti.
Mnozí z nás si po roce 1989 mysleli, že začíná nová postideologická éra, kdy se definitivně prosadí liberální řád, svoboda projevu a racionální nezatížená diskuse nejen o věcech veřejných. Bylo to naivní, neboť boj o nezávislost myšlení - jak se lze poučit z historie - nelze nikdy zcela vyhrát, je třeba o ni znovu a znovu usilovat. Dnes jsou sta­rá známá nebezpečí nahrazována novými, sice jemnějšími a uhlazenějšími, ale o to záludnějšími, a navíc rozšířenými po celém západním a Západem ovlivněném světě. Politická korektnost podobně jako stará totalitní mentalita poskytuje množství předem hotových, pohodlných názorů, o nichž se nepřipouští diskuse, a účinně popletla hlavu nejen levicovým intelektuálům a politikům, ale i mnoha občanům a voličům. Stěží by se daly vyčíslit ohromující finanční prostředky, které byly prostřednictvím programů, grantů, projektů a školení v posledních desetiletích vynaloženy na stvoření nového, politicky korektního člověka. Nositelé politické korektnosti vytvářejí sítě, které se týkají prakticky všeho a všech (ať už jde o politiky, vědce, učitele či novináře), a jako u každé ide­ologie nabízejí odměnu těm, kdo jí neodporují a přistoupí na její pravidla hry. A naopak stále častěji a tvrději postihují ty, kdo se jí odmítají podřídit. Dříve se zdálo, že fenomén disidentství bude mít v naší části světa místo pouze v muzeích komunistické éry. Nyní to však vypadá, že jeho odkaz může být znovu aktuální. Ideologie politické korektnosti, jakkoli se tváří moderně a hu­mánně, je založena na starých radikálně levicových omylech a chimérách. Je sofistikovanější formou marxistického učení převedeného z oblasti ekonomické do oblasti kulturní. A je stejně dogmaticky redukcionistická; tak jako ekonomický mar­xismus zjednodušoval celý historický vývoj na jedno hledisko (tvrzení, že veškeré dějiny určuje vlastnictví výrobních pro­středků), kulturní marxismus tvrdí, že veškeré dějiny určuje moc, prostřednictvím které různé skupiny (definované podle rasy nebo pohlaví) ovládají skupiny ostatní. Vše ostatní je ne­podstatné, respektive podřízené této ústřední premise.
Kořeny politické korektnosti je proto třeba hledat hlouběji v historii než v radikalismu šedesátých let a v tvrzení, že zá­padním společnostem po staletí dominovala „bělošská muž­ská (heterosexuální) mocenská struktura". Abychom jí dobře porozuměli, je třeba jít zpět až do období těsně po skončení první světové války, na počátek dvacátých let, kdy se ukázaly marxistické naděje o revoluční síle proletariátu, který svrhne a zničí starý a nenáviděný společenský řád, jako plané. Nová strategie (a naděje) proto spočívala v aktivizaci vzdělanců a in­telektuálů, v tzv. kulturní subverzi proti západním kulturním a civilizačním hodnotám, v jejich cíleném rozkládání. Jak to nevybíravě formuloval tehdejší nejvlivnější „vyslanec" Kominterny na Západě Willi Münzenberg: „Musíme zorganizovat in­telektuály a s jejich pomocí zhnusit západní civilizaci. Jedině tehdy, až zničí všechny její hodnoty a učiní život nesnesitelným, můžeme zavést diktaturu proletariátu."
Ideologie politické korektnosti do značné míry vychází z uče­ní tzv. frankfurtské školy, marxistického Institutu pro sociální výzkum založeného roku 1923 v Německu skupinou levicových filozofu a sociologů vycházejících především z díla Karla Marxe a Sigmunda Freuda. Škola získala zvlášť významné renomé na po­čátku třicátých let a je spojena se jmény jako Max Horkheimer, Theodor W. Adorno, Erich Fromm či Herbert Marcuse a s jejich konceptem kritické teorie. Po nástupu nacionálního socialismu v Německu emigrovala většina hlavních představitelů frankfurt­ské školy do Spojených států, kde získali velký vliv na americké univerzity, až se jejich učení stalo roznětkou radikální vzpoury šedesátých let. Od konce druhé světové války byly myšlenky frankfurtské školy (ve své zmutované americké podobě) impor­továny zpět do Evropy, kde padly na úrodnou akademickou, ale i politickou půdu a přežívají zde zejména ve formě povinného kulturního relativismu a kritického ostří vůči tradičním hod­notám a institucím, křesťanství a vlastně celé západní civilizaci. Vše zůstalo při starém, změnila se pouze terminologie. Třídu zastoupila rasa nebo pohlaví. Dělníky a rolníky nahradily ženy, černoši nebo homosexuálové, kulaky a buržoazii pak bílí mužští utlačovatelé.
Britský filozof Roger Scruton o subverzivní podstatě politic­ké korektnosti ve své knize Západ a ti druzí napsal: „Politická korektnost nás na jedné straně vybízí, ať ,přijmeme' vše, co jen lze, a ať myšlením, slovy ani skutky nediskriminujeme menšiny různého etnického původu, sexuální orientace a způsobu cho­vání, a na druhé straně nás nabádá k zavržení toho, co je nám nejvlastnější." V jeho pojetí je politická korektnost součástí širšího proudu tzv. „kultury odmítání", radikálního ideologic­kého přesunu v západním myšlení od potvrzování evropských hodnot k jejich systematickému popírání a odmítání. Velká část západní intelektuální „elity", tradičně levicově orientované, prošla v posledních desetiletích jakousi „morální inverzí" (ter­mín Michaela Polanyiho), kdy se z počáteční obhajoby alternativ postupně stala totální válka proti nám samotným, proti naší západní tradici, hodnotám a celé civilizaci.
Toto zvláštní nastavení levicové mysli, které se od druhé světové války šíří po celém západním světě, navrhuje Scruton nazvat oikofobií (jako opak xenofobie), tedy zavrhování zdě­děných tradic a domova a sklon stranit v jakémkoli konfliktu „jim" proti „nám". „Oikofobii lze chápat jako období, kterým běžně procházejí názory všech dospívajících. Zároveň se však jedná o období, ve kterém někteří lidé - zejména levicoví in­telektuálové - ustrnou na celý život."
Protizápadně vyhraněná ideologie politické korektnosti (jak to má vepsáno ve svém rodokmenu) bude proto vždy důsledně stranit menšinám, bez ohledu na to, zda si to zaslouží. Vždy bude nekriticky protěžovat a obhajovat příslušníky jiných kul­tur a upozaďovat kulturu vlastní, a to bez ohledu na chová­ní „těch druhých". Jejím cílem je převést moc z „mocných" na „bezmocné", v nichž vidí vždy oběti i naději, a vždy bude odmítat rozlišování mezi legitimní a užitečnou mocí a mocí škodlivou. Nechce a neumí přemýšlet o tom, zda v některých případech nejsou síla a donucování nutnými prostředky, zda jsou či nejsou používány racionálně a ospravedlnitelným způso­bem. Jednoduše identifikuje „oběti", které jsou dále podporová­ny bez ohledu na jakékoli další faktory. Výsledkem je, že „oběti" se mohou chovat jakkoli a říkat a žádat cokoli. Ne proto, že jsou v právu nebo že si to zaslouží, ale proto, že se nemusejí bát veřejné diskuse a námitek, jež jsou dopředu vyloučeny.
Názorně je tato politika viditelná nejen na aktuální migrační krizi, ale také například ve vnímání židů a muslimů, kde došlo k výraznému posunu akcentů. Po tragických zkušenostech s ho­locaustem byli židé považováni za nejohroženější oběti a anti­semitismus za nejhorší zlo v dějinách. V posledních dekádách však pozorujeme zajímavý obrat - ideologové politické korekt­nosti často vykreslují židy (zejména v souvislosti s izraelskou po­litikou) jako utlačovatele a za aktuálnější zlo než antisemitismus považují islamofobii. Nedbají přitom na jednoznačná fakta, například na likvidaci a nucené přesídlení statisíců židovských obyvatel žijících po staletí v muslimských zemích na Blízkém a Středním východě. Ideologie politické korektnosti se opírá o tři tradiční levico­vá pokušení, jež byla v nové podobě vrácena do společenské a politické hry: (1) snaha o dosažení jednoty, (2) úsilí o rovnost a (3) nárok na. jediný správný výklad budoucnosti. Na jednotě mezi lidmi, jejich určité rovnosti (zvláště před zákonem) ani na promýšlení a odhadování budoucího vývoje by nebylo nic špatného, pokud by byly prosazovány v umírněné a racionální podobě. Ve svých ideologických mutacích jsou však zhoub­né. G. K. Chesterton o nich hovořil jako o „pravdách, které se zbláznily". Pokus o radikální podobu jednoty dnes vidíme především na projektu Evropské unie, snahu o prosazení absolutní rovnosti pozorujeme v ideologii multikulturalismu, monopol na jediný správný a zasvěcený výklad budoucnosti se projevuje zejména v ekologických tématech. Tomu odpovídají i hlavní oblasti, v nichž je postižen jazyk. A to nejen „negativ­ně" cenzurními zásahy, redukcí slovní zásoby a matením po­jmů, ale i „pozitivně" zaváděním emocionálně zatížených slov vytvářejících obraz nepřítele a zapovězených témat. Uveďme konkrétní příklady:
Idea evropské jednoty by byla oprávněná a podnětná, pokud by se nestala ideologií, jejíž zastánci prosazují nefunkční jed­notu silou, a to i za cenu podkopávání funkčních identit a me­chanismů, které utvářely evropskou společnost po více než dvě staletí. Podle ideologického pohledu evropského centralismu jsou národní státy zatěžkány škodlivým nacionalismem, který byl v minulosti zdrojem mnoha konfliktů. Už zde jsou vidět myšlenkové stereotypy a jazykové problémy: nacionalismus ne­lze ztotožňovat se šovinismem a ideu národního státu s jejími deformacemi (například národně socialistickými). V důsledku politické korektnosti je však v jazykové oblasti vše, co nějak souvisí s ideou národního státu a se sférou národních zájmů, a priori podezřelé. Samotný termín „národní zájmy" je chá­pán jako problematický, stejně jako mnoho dalších (národní identita, svébytnost, symbolika). Evropská unie rovněž vytvá­ří zvláštní formu politické korektnosti ohledně sebe samé -každý opačný názor je považován za morálně či intelektu­álně závadný a na jejich nositele je pohlíženo s opovržením (vzpomeňme například na mediální štvanice na euroskeptického Václava Klause). V poslední době, po sérii krizí a selhání unijní politiky, se tento trend zmírňuje, ale k racionální diskusi má intelektuální „elita" a proevropská část politického spektra ještě hodně daleko. K absolutizaci rovnosti dochází v oblastech, kde je nemysli­telná a škodlivá. Jedná se například o zhoubnou ideu rovnosti mezi kulturami a mezi sexuálními orientacemi. Nejde pouze o toleranci v rámci politiky a společnosti, ta je samozřejmostí, ale o princip jakési absolutní „totožnosti", která znemožňuje jakékoli rozlišování a srovnávání. Je evidentní, jak se takové pojetí rovnosti musí projevit v jazykové oblasti: v zásadě není přijatelné jakékoli srovnání, označení něčeho za „vyšší" a „niž­ší", „kvalitnější" a „méně kvalitní", „civilizovanější" a „méně civilizované". V obecné rovině tato ideologie tvrdí, že rozlič­né kultury a formy chování jsou všechny rovnocenné, tedy stejné, ať se projevují jakkoli a kdekoli. Zrovnoprávněno je například jakékoli sexuální chování (s výjimkou, doufejme, natrvalo tabuizovaných forem), přičemž se patřičně nerozlišu­je jeho soukromý a veřejný účel (homosexuální vztah nevede k plození dětí, tedy k zachování lidského rodu). Za nepřítele je proto považován a označován každý, kdo kupříkladu rozlišuje pokročilost a vývoj kultur a náboženství, kdo vyznává rozdíly v pohlaví či upozorňuje na hranice mezi soukromým a veřej­ným, například v podobě tolerance homosexuality jako čistě soukromé záležitosti za současného odmítání její dekadentní veřejné prezentace, jak se nezřídka děje na akcích queer či LGBTI komunity (abychom použili moderní terminologii).
V případě nároku na jediný správný výklad budoucnosti se ideologie politické korektnosti projevuje zejména tím, že opouští vědeckou racionalitu, ačkoli se jí souběžně dovolává. Nikdo nemůže přesvědčivě dokázat, že lidské zásahy do přírody (jakkoli jsou samy o sobě nezpochybnitelné) mohou změnit tvář naší planety natolik, aby byla nezbytná opatření omezující naši individuální a ekonomickou svobodu. Nezdravý ekolo­gický radikalismus, zaměřený převážně proti západní civilizaci a opírající se o katastrofální scénáře budoucnosti planety, ústí do razantních politických rozhodnutí a programů, jež se často ukazují jako neracionální a škodlivé (například nepromyšlené nahrazování osvědčených zdrojů energie alternativními). Sou­běžně s tím jsou agresivně kritizováni všichni, kdo se pokoušejí zastávat pozice vědecké racionality. V zorném poli takového pohledu na svět jsou výrazy jako „ekologický" nebo „alterna­tivní" jakýmisi klíči, které otevírají dveře do budoucnosti -a v konkrétním případě také dveře ke grantům a evropským dotacím. Politicky nekorektní jsou naopak postoje, které si dovolí poukázat na to, že všechno tzv. „ekologické" nemusí být vždy dobré nebo společensky prospěšné.
V reálném světě výše jmenované složky stěží najdeme samo­statně, vytvářejí spíše podivný amalgam, těžce uchopitelnou názorovou a ideologickou směs, kde se jednotlivé prvky kloubí dohromady, ale často si také protiřečí a odporují. Realita života je totiž vždy složitější než jakákoli ideologie. Dobrým příkla­dem neřešitelného rozporu, v němž se nacházejí ideologické konstrukce politické korektnosti, je současná migrační krize, na kterou evropská politika reaguje pozdě a nekonzistentně. Zastánci multikulturalismu a přijímání migrantů z islámských zemí („slabých" a „potřebných") těžko mohou své aktivity uvést do souladu s účinnou ochranou „znevýhodněné" skupiny žen, jejichž práva mají od počátku vepsána ve své agendě. Muži islámské menšiny, jedna skupina „slabých a potřebných", se často chovají násilně vůči ženám, tedy jiné skupině „slabých a potřebných", a neuznávají jejich právo na rovné a důstojné postavení. Není proto divu, že v takových rozporuplných pří­padech vyznavači politické korektnosti raději mlčí a nezbývá jim nic jiného než hromadící se problémy zametat pod koberec. Jako každá ideologie má i politická korektnost tendenci získá­vat nové stoupence především mezi mladými lidmi, mezi žáky a studenty, neboť tato cílová skupina je zvláště citlivá na emo­tivní morální apely a je snadnější ji indoktrinovat jazykem vyjadřujícím zjednodušené ideové konstrukty. V učebnicích je jednoduché předložit protiklady - (dobrá) evropská jednota postavená na solidaritě a spolupráci oproti (zlému) nacionalis­mu národních států, který způsobil katastrofy minulých stale­tí; (dobré) zrovnoprávnění všech kultur a náboženství oproti (zlému) hodnotovému rozlišování mezi nimi, které v minulos­ti přineslo zlo kolonialismu; (dobré) respektování všech forem chování v sexuální oblasti oproti (zlému) posouzení těchto fo­rem podle jiných než radikálně liberálních kritérií, například jeho celospolečenských dopadů; (dobré) podporování alter­nativních zdrojů energie oproti (zlému) tradičnímu získávání energie formou těžby uhlí či třeba z jaderných elektráren. Indoktrinace politickou korektností vede u studentů také k přemrštěné názorové a emocionální změkčilosti. Novinář Martin Weiss, jenž dlouhodobě sleduje vývoj ve Spojených státech, před časem napsal, že americké univerzity jsou plné mladých, nedospělých lidí, kteří se ještě hledají a snadněji se nechají vykolejit znepokojivými zážitky. Nová studentská ge­nerace je podle něj infantilní a neustále se pohybuje na pokraji traumatu, vzlykání a veřejných projevů rozrušení: „Představa, že univerzita je místem, kde člověk myšlenkově zraje tím, že je vystaven nejrůznějším názorům, jim začíná být cizí. Od uni­verzity očekávají vedle diplomu hlavně ,bezpečné prostředí', přičemž myšlenky představují potenciální nebezpečí. Známý černošský komik Chris Rock si nedávno postěžoval, že přestal vystupovat na univerzitách, protože tamní publikum je čím dál tím nudnější a konzervativnější. ,Ne politicky - že by volili republikány,' vysvětloval, ,ale ve svých společenských názorech a své snaze nikoho neurazit.' Jsou to děti vychované v kultu­ře s heslem .Nebudeme počítat skóre, protože nechceme, aby někdo prohrál'."
Ideologická převýchova a její cenzura však zacházejí mnohem dál. Díla klasické literatury, jež byla shledána jako politicky ne­korektní, se přepisují či vylučují ze školních osnov a knihoven a nahrazují se spisky novými, politicky korektními. Jedním z nejodpornějších příkladů indoktrinace nejmenších dětí je knížka holandských autorek Lindy de Haan a Stern Nijlandové Princ & princ, jež se před časem (2013) objevila i v českém pře­kladu. Genderově zmutovaná verze klasické pohádky o princi, kterého stará královna nutí, aby si našel nevěstu, nemůže skon­čit jinak, než že se princ zakouká do bratra jedné z princezen, které jsou mu nabízeny, a poté ho pojme za manžela. „A tak se z princů stali králové. A stará královna měla konečně čas na sebe. A všichni žili šťastně až do smrti," zní závěrečné homosexuálně hédonistické poselství knížky pro naše nejmenší.
Kdo dnes agendu a ideologii politické korektnosti šíří a jak? Na rozdíl od velkých ideologií 20. století to jsou často méně kompaktní skupiny, které nevytvářejí jasně definované politic­ké strany. Jejich působení je roztříštěné a probíhá na různých úrovních: ve středových a levicových politických stranách a hnutích, v občanských sdruženích a spolcích, v intelektuál­ních a kavárenských kruzích a podobně. Politická korektnost ovšem už proniká i do některých skupin pravice, která vůči ní byla dlouho imunní.
V Evropě je šíření politické korektnosti spojeno především s projektem evropské integrace, jenž se vymkl racionální kon­trole. Evropská unie ji šíří jednak v rámci své rozbujelé vnitřní agendy, jednak prostřednictvím programů a grantů nejrůzněj­ším neziskovým organizacím. Náš dlouholetý spolupracovník Hynek Fajmon během svého působení v Evropském parlamen­tu unijní newspeak důkladně analyzoval. V úvodu publikace Slovníček evropských levicových pojmů (CDK, 2008) píše, že při funkci koordinátora hlasování nemohl nezaznamenat, „že hlavní termíny se v klíčových legislativních předlohách stále opakují a tvoří jakýsi ideový základ EU". Ten označuje za jed­noznačně levicový, zaměřený proti základům západní civiliza­ce, podvratný, překotný a ve svém důsledku nesrozumitelný. Tvorba nových principů a jejich prosazování v akademických kruzích, ve sdělovacích prostředcích a nakonec i v politickém a legislativním procesu probíhá bez hlubší reflexe. A politika a legislativa se během krátké doby velmi výrazně proměňují. Výsledkem je nesmírně překotný společenský vývoj, kterému lidé přestávají rozumět.
Příznačné je, že protizápadní „étos" politické korektnosti po­stupně infikoval a zcela proměnil některé organizace věnující se lidskoprávní nebo ekologické problematice. Viditelným a vše­obecně známým příkladem může být mezinárodní organizace Amnesty International, jež prodělala v posledních desetiletích pozvolný ideový vývoj od zasloužilého bojovníka za lidská práva v totalitních a autoritářských režimech k instituci s vysloveně protizápadně orientovanou levicovou agendou provázenou sil­nými politickokorektními akcenty. Aktuálně největší nebezpečí plynoucí z ideologie politické korektnosti tkví v tom, že vytváří jakýsi „ochranný prstenec kolem islámu", činí jej prakticky nekritizovatelným a znemož­ňuje nám účinně mu čelit. Můžeme samozřejmě kritizovat te­roristické skupiny, sebevražedné bombové atentátníky a džihádisty, ovšem za předpokladu, že nebudeme pátrat po tom, do jaké míry jejich činy souvisejí s islámem jako náboženstvím. A nelze ani svobodně a kriticky poukazovat na obrovské pro­blémy, které se v souvislosti se soužitím s islámskými přistěho­valci objevují v rovině kulturní, civilizační a hodnotové. Výčet zatajovaných skutečností o přistěhovalcích z islámských zemí je ohromující - některá fakta a čísla začala pronikat na veřej­nost teprve nedávno.
Otázka zní, jak se politické korektnosti bránit. Starší z nás si vzpomenou na období, kdy jsme byli sužováni komunismem. I za éry reálného socialismu bylo důležité, abychom se spoléhali na svoji zkušenost a rozumové argumenty. Dnes je tomu po­dobně. Současné ideologické formy politické korektnosti jsou sofistikované pouze zdánlivě a intelektuální nedostatečnost čas­to maskují pseudovědeckou argumentací a manipulativními sociologickými „výzkumy". I na ně platí zdravý rozum, dů­sledné vyžadování logické argumentace a rozumové zvažování dostupných informací a dat, jež postupně vyplouvají na povrch. Politická korektnost je iracionální ideologií, jež se stále více dostává do rozporu s realitou, která rozhodně korektní není a ani být nemůže. Anthony Browne správně tvrdí, že politická korektnost je přepychem, který si může dovolit jen silná, bo­hatá a dominantní společnost. A takovou Evropa i celý Západ přestávají být. Největším nepřítelem politické korektnosti proto může být současný pocit ohrožení a úpadku. Když mají lidé obavy, brání se politicky korektní indoktrinaci a idiocii silněji, protože cítí, že v sázce je příliš mnoho.