Na své toulky jezdívám nejčastěji vlakem, autobusem, nebo oběma. Proti cestování autem to má jednu velikou výhodu. Nemusím se vracet na místo, kde jsem nechal auto - mám naprostou volnost v tom, kde túru zakončím. Chci-li tak si ji prodloužím, chci-li tak si ji zkrátím.
No, a tak si zase jednou sedím ve vláčku jeda na túru a koukaje přes okno do tmy, neboť na žádného spolucestujícího koukat nemohu, protože není v dohlednu - jak v poloprázdném vlaku bývá zvykem.
Zastavujeme v Bohumíně a nastává změna. Vedle, přes uličku, usedá nějaký pán v montérkách a vzápětí usíná. Ještě jsme pořádně nevyjeli z nádraží a zvoní telefon. Můj to není a pán, s kyselým výrazem probuzeného, hledá mobil. Pohled na displej mu mění kyselý výraz na sladký, přijímá hovor a začíná cukrovat. Nic zajímavého a tak dál koukám do tmy za oknem.
Blížíme se k Ostravě. Pán mění intonaci hlasu, s cukrováním je konec a začíná se rozčilovat, čímž přiláká mou pozornost.
„Představ si. Já pitomec si koupím lístek a průvodčí si ani nepřijde. Příště se na to vy…. Proč si ho mám kupovat, když průvodčí na to se…., a ani mě nezkontroluje. Kdybych si místo jízdenky koupil pivo, udělal bych líp. To je takový bo…..“
V domnění, že si dělá legraci, k němu otáčím oči, abych jej i viděl, nejen slyšel. Sladký výraz je ten tam, z tváře vyzařuje naštvanost a ukřivděnost, po úsměvu ani památky.
„Budu muset končit, už vjíždíme na hlavní. Tak se měj krásně a ahoj v pět.“ Ukončuje svůj hovor, už opět v dobrém rozmaru, a jde ke dveřím.
Mlčky za ním hledím a nevím, jestli z toho, že někdo je schopen se rozčílit nad tím, že nepřišel průvodčí a on si tedy „zbytečně“ kupoval lístek, mám být smutný nebo se tomu smát. Připomíná mi to naši kočku, která když chytne myš, tak ji přinese před dveře, hrdě se motá kolem a čeká na pochvalu. Pokud ji nedostane, tak po nás vyčítavě kouká. Já si ale staromódně myslím, že chytat myši patří k základním povinnostem koček, a pokud ji za to pochválím, dostává něco navíc. Proč? Protože kdyby nechytala, může skončit, a to je ten lepší případ, v kleci nějakého útulku.
No jo, ale co s lidmi, kteří mají pocit, že měli být „odměněni“, i když neudělali nic víc, než co přikazuje slušnost, férovost a tedy vlastně povinnost? Vždyť chovat se férově, slušně, nekrást, je to minimum z povinností, které máme.